Osudný rok 1805

Pochopitelně popudil většinu evropských panovníků! Hlavně ruský car Alexandr I. už dlouho přemlouval Prusko a Rakousko, aby s ním proti Francii zasáhli. V létě 1805 podepsali i s Velkou Británií spojeneckou dohodu, vzniká III. protinapoleonská koalice. 

Napoleon odpověděl oblíbeným „nejlepší obrana je útok“. Místo předvídatelné obrany Francie chtěl zaútočit na bližší Rakousko a potom vyřešit Rusko. Armáda o 200 000 vojácích se přesouvala nevšední rychlostí (25–30 km denně). Navíc kvůli jejímu rozdělení do 7 samostatně operujících sborů mohli Rakušané jen věštit z křišťálové koule, jak a kde proběhne hlavní úder. 

V říjnu 1805 dorazili Francouzi k Dunaji a pár dní nato mistrným tahem obklíčili rakouského podmaršálka Macka u Ulmu. Nezbylo mu než kapitulovat. 

Paralelně s tím z Ruska táhla na pomoc Rakušanům carská armáda Alexandra I. pod velením proslulého generála Kutuzova. Ale nepovedlo se mu vysvobodit Mackovy vojáky od Ulmu, ani zabránit francouzskému tažení podél Dunaje na východ. Dokonce i vídeňská císařská rezidence padla do rukou Francouzů. 

Napoleon se obrátil na sever a donutil ruskou a zbytek rakouské armády ustoupit k Olomouci. Obsadil Znojmo i Brno, kde se ubytoval. Bojoval ale se zásobováním, navíc na Moravu mířily ruské posily a Prusko hrozilo ultimátem... 

Napoleon se rozhodl přimět protivníky k rozhodující bitvě

Protinapoleonskou koalici posílila další ruská armáda v čele s carem Alexandrem I. Cítili početní převahu… 28. listopadu se od východu přiblížili k Vyškovu, donutili Francouze stáhnout se k Brnu a hlavní síly zamířily po císařské silnici od Olomouce. 1. prosince dorazily k hlavnímu bojišti. 

Francouzi měli náskok a uprostřed budoucího bojiště na výšině Staré vinohrady byli už 29. listopadu. Nepřítele šokovali podezřelým tahem – jednoznačně výhodnou pozici mu přenechali. Napoleon si poznamenal: „Jako pán tohoto nádherného postavení, bych mohl Rusy zastavit. Můžu jim je však vydat a ustoupit s pravým křídlem. Jestli se pokusí na ty výšiny vyšplhat, aby mě obklíčili, budou neodvratně ztraceni.“

Tipoval, že spojenci výšiny nad obcí Prace obsadí, zaútočí na jih, aby Francouze odřízli od cesty na Vídeň. Jeho jižní křídlo ustoupí a následně bez boje znovu obsadí spojenci opuštěné Staré Vinohrady. Protivník se oslabí rozdělením na dvě části a francouzský sbor generála Davouta, který přispěchá od Vídně, rozdrtí nepřítele jako kladivo proti kovadlině hlavních Napoleonových sil. 

Jeho predikce se naplnily jen zčásti. Tři ruské kolony měly brzy ráno sestoupit z Prateckého návrší na jih, prorazit francouzské pravé křídlo a probít se směrem k severu středem francouzské formace. Severní křídlo spojenců vedené generálem Bagrationem mělo postupovat podél císařské silnice, prorazit francouzské levé křídlo a ruku v ruce s rakouskou jízdou vedenou knížetem Liechtensteinem pronásledovat Francouze prchající k Brnu. Ale. Neměli čas komunikovat komplikovaný plán všem velitelům – a průšvih byl v dohledu.

Finále 2. prosince 1805

Vše nakonec dopadlo jinak, než plánovaly obě strany. Rusové ráno dle Napoleonova odhadu začali sestupovat z Prateckých výšin, ale kvůli zdržení narazili v údolí Zlatého potoka na Francouze. Francouzské jednotky ukryté v ranní mlze měly dle plánu obsadit už prázdné Pratecké výšiny, jenže narazily na spojence a obsazení stálo velké oběti na obou stranách.

Do drsných bojů na severní části bojiště se zapojily elitní jízdní jednotky obou stran. Francouzi tu sice zvítězili, ale spojenci se pod Bagrationovým vedením zvládli stáhnout. Po poledni odtud Francouzi zamířili k jihu a vpadli do zad spojencům stále bojujícím na Zlatém potoce. Ti se dali v panice na neorganizovaný útěk.
Hotovo, Napoleon přesunul velitelský stan na kopec nad Újezdem u Brna a odtud řídil pronásledování prchajícího nepřítele.

Bitva se neodehrála přesně podle Napoleonova scénáře, přesto triumfoval. Se 70 tisíci muži drtivě porazil 90 tisíc spojeneckých vojáků. Víc než 30 tisíc z jejich řad padlo, bylo zraněno nebo padlo do zajetí. Napoleon ztratil 8,5 tisíce vojáků. 

Po bitvě se Napoleon setkal s Františkem I. a dohodli příměří mezi Francií a Rakouskem. Zato ruské jednotky odtáhly, aniž by padlo slovo mír. Francouzsko-rakouská mírová dohoda podepsaná v Prešpurku (26. prosince 1805) vstoupila do historie jako Prešpurský mír. Rakousko se muselo vzdát italských a německých území, která připadla Francii a jejím spojencům.

Jiná osudná událost